THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokérovaní divočáci jménem BLEEDING THROUGH fungují pod módní ochrannou známkou „metalcore“, ale stejně jako u mnoha dalších současných kapel, i v jejich případě jde o popisku zavádějící. Termín metalcore v dnešní době užívá každá druhá hlasitější kapela a je čím dál složitější si pod ním představit konkrétní hudbu. V případě BLEEDING THROUGH můžeme hovořit o zapojení velkého množství metalových zdrojů. Nebojí se zahrát ostrý „slayerácký“ thrash, ultra rychlé sypačky, přímočaré HC a příležitostně zabrousí i do oblasti melodického nu-metalu nebo na území symfonicko-blackových černokněžníků.
Bezejmenná novinka „Bleeding Through“ žádné velké nebo převratné změny ve směřování kapely nepřináší, ale přesto je album vydařené, proti předchozím nahrávkám více propracované a nabízí větší množství silných a zajímavých nápadů. Svoji roli možná sehrála i zajímavá akvizice na postu kytary, Dave Nassie hrál v punkových NO USE FOR A NAME, mihl se krátce v SUICIDAL TENDENCIES a možná je on ten důvod, proč BLEEDING THROUGH udělali krok sice nepatrný, ale za to správným směrem.
První polovině alba dominují ostřejší vysokorychlostní nářezy, ve kterých kapela zvolní jen sporadicky. Jako nejzajímavější se jeví kusy „Salvation Never Found“ nebo „Breathing In The Wrath“, ve kterých je vražedné tempo proložené zajímavým pomalejším motivem a skladby jsou tak pestřejší. V závěru alba dostává melodická tvář více prostoru a nekompromisní řezničina je hned lépe stravitelná. Členité skladby, jako jsou „Divide The Armies“, „Drag Me To The Ocean“ nebo závěrečná „Distortion, Devotion“ představují BLEEDING THROUGH v životní formě a slibují zajímavou budoucnost. Hlavní zásluhu na konečném úspěchu má zpěvák (a jediný zakládající člen) Brandan Schieppati. Na jeho zpěvu jsou roky praxe znát, je jistý v řevu i v čistém zpěvu a je cítit, že on je tahounem kapely. Velký vliv na výsledek mají i hojně využívané klávesy, které správně umocňují výraz kapely a přidávají hudbě black metalový odstín.
Odsoudit tuto kapelu s tím, že se jedná o moderní rychlokvašku, by bylo unáhlené a nepřesné, neboť aktuální nosič je šestý v pořadí a podobný styl drtí BLEEDING THROUGH víc než deset let. Svůj relativní úspěch vydřeli s tím, že nedostatek vlastní originality nahradili neustálým koncertováním, zápalem pro věc a na novince jsou odehrané roky a zkušenosti znát. Samozřejmě, lze těmto kalifornským drsňákům vytknout nedostatek vlastní osobitosti na úkor pospojování již vymyšleného, ale to bych neviděl, jako takový problém, vzhledem k razanci a přesvědčivosti, se kterou je toto album nahrané.
Poctivá a nekompromisní metalová řežba, čerpající z velkého množství metalových stylů.
7,5 / 10
Brandan Schieppati
- vokály
Brian Leppke
- kytara
Dave Nassie
- kytara
Ryan Wombacher
- basa, doprovodné vokály
Marta Peterson
- klávesy
Derek Youngsma
- bicí
1. A Resurrection
2. Anti-Hero
3. Your Abandonment
4. Fifteen Minutes
5. Salvation Never Found
6. Breathing In The Wrath
7. This Time Nothing Is Sacred
8. Divide The Armies
9. Drag Me To The Ocean
10. Light My Eyes
The Great Fire (2012)
Bleeding Through (2010)
Declaration (2008)
The Truth (2006)
Wolves Among The Sheep (DVD) (2005)
This Is Love, This Is Murderous (2003)
Portrait Of The Goddess (2002)
Dust To Ashes (2001)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Rise Records
Stopáž: 42:54
Produkce: Chris Harris
Studio: Planet Z Studios, Hadley, Massachusetts (USA)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.